Kudy vedou cesty do třetí dimenze?

Archiv | 01.09.10

Nezůstávejte pouhými konzumenty, fotografovat a natáčet ve 3D můžete i vy! Pytel se třetím rozměrem je již nějakou dobu roztržený a tento novodobý fenomén se na nás valí ze všech ...





Nezůstávejte pouhými konzumenty, fotografovat a natáčet ve 3D můžete i vy!
Pytel se třetím rozměrem je již nějakou dobu roztržený a tento novodobý fenomén se na nás valí ze všech koutů. Stačí vzpomenout popkornový velehit Jamese Camerona s názvem Avatar, kterému je tento masivní rozmach často připisován, a následnou vlnu 3D filmů prakticky všech žánrů toužících po stejném komerčním úspěchu, nebo historicky první stereoskopicky přenášené mistrovství světa ve fotbale. Ano, zábavní průmysl se pomocí třetí obrazové dimenze rozhodl z našich peněženek vyždímat, co to jen půjde. 3D fotografie a videa ale nemusíte jen nepřítomně konzumovat tak, jak vám je dnešní svět servíruje, a platit za ně horentní sumy, můžete je i sami vytvářet.
Jak vzniká 3D?

Zatímco běžný obraz je plochý, ve 3D obrazu je navíc zachycena i hloubka snímané scény, což vytváří plastický dojem. Některé části obrazu se zdají být vzdálené a jiné naopak vystupují před plátno a vtahují vás přímo do děje. Samotný název 3D je ale trochu nepřesný. Jelikož danou fotografii či video nelze otočit o 180 stupňů a sledovat záda snímaných lidí, nejedná se o skutečný 3D obraz, ale pouze o jeho iluzi, kterou lze navodit několika metodami.
Mezi nejrozšířenější způsoby patří anaglyph a polarizace. Oba fungují na principu rozdělení obrazu pro pravé a levé oko. K vytvoření iluze prostorového obrazu je nezbytně nutné, aby byla jedna scéna snímána dvěma kamerami či přístrojem disponujícím objektivem se dvěma simultánně pracujícími optickými soustavami. Jedna z nich snímá záběr určený pro levé a druhá pro pravé oko, z čehož plyne i velmi důležitá nutnost co nejdokonalejší synchronizace obou snímacích zařízení.

Nezbytné triky iluzionistů

Při použití metody anaglyph je obraz rozkládán na barevné složky – modrozelenou a červenou. Divák proto musí mít při sledování nasazené speciální brýle s průzory v právě těchto barvách, díky nimž dostává do každého oka odlišné obrazy, z nichž mozek následně vytváří trojrozměrnou scénu. Jde o prakticky nejrozšířenější a finančně nejdostupnější metodu, která se ale ke své smůle potýká se ztrátou barevných informací.
Kvalitnější obraz nabízí metoda pasivní polarizace, kdy je plastický obraz vytvářen pomocí 3D brýlí s polarizačními filtry, z nichž jeden propouští světlo kmitající v horizontální a druhý ve vertikální rovině. Jednotlivé obrazy určené pro pravé a levé oko je však nutné promítat dvěma projektory s odpovídajícími filtry na plochu vyrobenou ze speciálního materiálu a s povrchem, jenž zachovává polarizaci dopadajícího světla.
Metoda aktivní polarizace zase využívá filmový pás se střídavě proloženými snímky pro levé a pravé oko. Místo pasivních polarizačních brýlí má divák nasazené aktivní elektronické brýle z tekutých krystalů, které se dálkově synchronizují se zdrojem vysílání a střídavě zatmívají levé a pravé oko. Dochází sice ke snížení snímkové frekvence, nicméně do každého oka diváka se dostávají pouze oddělené snímky, které následně mozek skládá a vytváří potřebnou iluzi. S metodou aktivní polarizace se v mírně modifikované podobě setkáte i v tzv. 3D-ready televizorech.
Obě zmíněné metody polarizace se podepisují na kvalitním obrazovém podání s plnými barvami, které je však výsledkem řádově mnohem dražšího vybavení než v případě použití anaglyphických brýlí. Jednotlivé výhody však lze kombinovat a využít tzv. polarizační modulátor, který představuje levnější a zároveň neméně uspokojivé řešení. Trojrozměrný obraz v tomto případě prochází polarizačním modulátorem, jenž je elektronicky propojen s projektorem. Ten ho v reálném čase konvertuje na pasivní polarizační projekci. Výhodu tohoto řešení představují ušetřené náklady za druhý projektor i možnost využít cenově dostupnějších polarizačních 3D brýlí (v plastovém či dokonce papírovém provedení).
Nutnost používat 3D brýle bývá většinou považována za jistou překážku, odrazující lidi od nákupu těchto zařízení. Výrobci se proto snaží brýle nahradit například speciálním průsvitným panelem, který vás do třetí dimenze vtáhne hned z několika pozic a je možné jej integrovat přímo do obrazovek (starší řešení pomocí speciální folie bylo závislé na jediné poloze sedícího diváka). Stejného efektu lze docílit i aplikací malé kamerky, která bude diváka před televizí sledovat a přizpůsobovat obraz jeho úhlu pohledu, čímž se zamezí nechtěnému rozmazávání.

Pusťte se do tvorby vlastních 3D fotografií

Láká vás představa pořízení vlastních prostorových fotografií třeba z povedené dovolené či narozeninové oslavy? Není nic snazšího než si vybrat vhodnou scénu a pustit se do toho, neboť 3D obrázky už dnes nepředstavují pro běžného uživatele žádné tabu. A navíc samy o sobě nejsou žádnou novinkou. Za jejich přímé předchůdce lze totiž považovat tzv. stereogramy, které původně představovala dvojice obrázků pořízených z mírně se lišícího úhlu, které při prohlížení stereoskopem navozovaly optickou iluzi prostorového vidění. Mezi novodobé stereoobrázky pak patří právě snímky vytvořené metodou anaglyph, neboli dvojice snímků zakódovaná pomocí dvou barev do jednoho, který při pozorování brýlemi s odlišnými barevnými filtry vytváří plastický dojem.
Ačkoliv v současnosti profesionálové používají drahá samostatná zařízení schopná zachytit stereoskopické fotografie či video (o některých z nich se dočtete níže), běžnému uživateli zcela postačí obyčejný digitální fotoaparát či fotoaparát na film, anaglyphické brýle (s červeným a modrozeleným průzorem) a patřičný počítačový software – ten si v závislosti na množství podporovaných funkcí můžete stáhnout z internetu i v bezplatných verzích. Ze zmíněných metod pro získání prostorového vjemu se budeme věnovat tvorbě stereografických fotografií metodou anaglyph, která je cenově dostupná pro většinu uživatelů, podobné postupy však lze využít i u jiných metod.
Jak už jste se dočetli v úvodu, pro vytvoření korektního prostorového dojmu je zapotřebí vybranou scénu zachytit dvěma fotoaparáty (kamerami). Musíte tedy pořídit celkem dva obrazové záznamy, což je ještě o něco výstižnější formulace, neboť v praxi opravdu stačí použít pouze jedno fotografické zařízení, jímž je obrazová scéna zaznamenávána postupně. Nevýhodu tohoto způsobu představuje nicméně fakt, že takto není možné zachytit pohybující se předměty, neboť před tím, než stihnete pořídit druhou fotografii, se scéna změní. V takovém případě je nutné disponovat dvěma fotoaparáty – avšak nevěšte hlavu, i tento problém má velice jednoduché a nenákladné řešení, o němž se zmíníme dále.

Jak na to

Stereografický obrazový záznam prakticky simuluje vjem, jenž zpracovává lidský mozek po získání unikátních informací z každého oka. Proto je při fotografování zvolené scény nutné, aby byla zachycena ze dvou různých pozic vzdálených jen několik centimetrů, díky čemuž bude možné předměty vyskytující se na scéně pozorovat ze dvou úhlů (stran).
Nejprve je zapotřebí správně zvolit (případně naaranžovat) fotografovanou scénu. Aby dostatečně vynikla prostorovost záběru, je vhodné volit scénu obsahující objekty, které jsou od fotoaparátu různě vzdálené. Fotografujete-li tedy například hory v pozadí, měl by být vepředu na záběru třeba osamělý kámen nebo strom. Právě on pak bude na výsledné stereoskopické fotografii vystupovat dopředu. Celou scénu dvakrát vyfotografujte, přičemž při druhém snímku nezapomeňte fotoaparát posunout mírně doleva, nebo doprava po horizontální přímce, tzn. pořídit druhý snímek ve stejné výšce i náklonu. Ideálním řešením je použít stativ s vodováhou, nicméně při troše cviku se to dá zvládnout i bez něj. Pokud zařízení mezi jednotlivými snímky pootočíte, například tak, že bude mířit více k zemi nebo do nebe, případně tak, že scéna bude jinak nakloněná, ztížíte si dokončovací práce na stereoskopickém obrázku, nebo je prakticky znemožníte.

Fotografovat a pro změnu zase fotografovat

Žádný učený z nebe nespadl, což v případě 3D fotografií platí dvojnásob. Nebuďte tedy zklamáni, že první pokusy nevyjdou tak, jak jste si představovali. Chce to zkrátka cvik a zkušenosti získané množstvím vytvořených fotografií. Nicméně budete-li dodržovat následující zásady, jistě se kýžené výsledky dostaví o poznání dříve.
Důležitá je správná vzdálenost obou výchozích pozic. Při použití jednoho fotoaparátu sice není jednoduché délku posunu přesně odhadnout, avšak pro dosažení nejlepších výsledků byste měli volit hodnotu jedné třicetiny vzdálenosti nejbližšího předmětu scény: tedy pokud fotografujete například kašnu vzdálenou 4 metry, distanční rozdíl by se měl pohybovat okolo 13 cm. Ačkoliv můžete stereoskopický obrázek pořídit libovolným zařízením, nejvhodnější jsou digitální fotoaparáty, jež obraz ihned přenášejí na displej, neboť při sledování scenérie přes hledáček je obtížné při přesouvání fotoaparátu zachovat výšku a natočení. Pokud vám přesun dělá potíže, můžete využít funkci sekvenčního snímání, držet stisknutou spoušť a fotoaparát postupně přesouvat z jedné pozice na druhou. Takto stihnete vyfotografovat více fotografií, z nichž později vyberete dvě vhodné.
Dalším předpokladem kvalitního stereogramu je pořízení fotografií s širokou hloubkou ostrosti, neboť nastavení, při němž je ostrý jen hlavní objekt a okolí je rozmazané, není pro stereofotografii příliš vhodné. Většina automatických fotoaparátů naštěstí fotografuje tak, aby zůstala pokud možno ostrá celá scéna. Posledním krokem je přenesení obrázků do počítače, kde za pomoci softwarového nástroje spojíte dvojici fotografií do jedné, přičemž každá z nich dostane svůj zvolený barevný odstín (v případě anaglyphu červený a modrozelený). Nyní už si stačí nasadit 3D brýle a kochat se svým výtvorem.

Vyrobte si levný 3D fotoaparát

Považujete-li se spíše za fanouška dynamických fotografií zaznamenávajících pohyb například při sportu a chtěli byste si také užít zajímavý prostorový dojem ze svých snímků, ale nechcete investovat nemalé finance do drahých profesionálních stereoskopických fotoaparátů, můžete vyzkoušet alternativní cestu výroby vlastního zařízení se dvěma objektivy. Nejlevnější možností je zakoupit si dva obyčejné jednorázové fotoaparáty na film, což vás při dnešních cenách vyjde asi na 200 korun. Obě zařízení stačí připevnit na společný nosič, nejlépe na umělohmotnou lištu na elektrorozvody běžně dostupnou v prodejnách pro kutily, jež se skládá ze dvou posuvných částí. Pokud fotoaparáty umístíte na jednu vhodně upravenou část, bude jimi možné libovolně pohybovat a tudíž měnit vzdálenost objektivů v závislosti na fotografované scéně. Pak už jen stačí vždy stisknout obě spouště současně, hotový film nechat vyvolat a výsledné fotografie naskenovat do počítače, kde z nich lze za pomocí patřičného softwaru vytvořit krásné stereoobrázky.

3D fotografie očima pokročilého uživatele

Moderní technologie vás nikdy nenechá ve štychu, tedy alespoň za předpokladu, že disponujete patřičným finančním obnosem, za který si její poslední výdobytky pořídíte. I když by to dnes leckdo kvůli zvučným titulům od společností jako Panasonic, Canon či Olympus neřekl, první digitální fotoaparát si na své konto připsala roku 1988 japonská firma Fujifilm, která uzdu své zakořeněné touhy po inovaci popustila i ve 21. století a představila první kompaktní digitální 3D fotoaparát se speciálním zobrazovacím systémem, jenž pro navození iluze trojrozměrného obrazu nevyžaduje žádné brýle.
Průkopníkem byl jím model FinePix REAL 3D W1 (následovaný tento rok modelem W3), kterému se povedlo přeskočit největší překážku bránící masivnějšímu rozmachu této technologie: 3D brýle. Fotoaparát se dvěma objektivy Fujinon s trojnásobným optickým zoomem a jedním párem 10megapixelových CCD snímačů, které současně snímají fotografovanou scénu a vytváří tak obraz pro každé oko zvlášť, disponuje speciální LCD obrazovkou s minimalizovaným zpožděním odezvy i problikáváním (kolísáním světelnosti), úhlopříčkou 2,8“ a rozlišením 230 000 pixelů, která vysílá různé obrazy pro pravé a levé oko, čímž umožňuje prakticky okamžitě shlédnout pořízené snímky či záběry ve 3D. To k plnému uspokojení samozřejmě nestačí ani fotografovi postrádajícímu špetku vášně, a proto Fujifilm současně s tímto fotoaparátem nabízí i digitální fotorámeček s úhlopříčkou 8“, který slouží k pohodlnému prohlížení zachycených 3D snímků, jenž lze navíc díky speciální tiskové metodě a zvláštnímu papíru vytisknout.
Objektivy jsou od sebe umístěny ve vzdálenosti přibližně odpovídající rozmístění očí a jejich jednotlivá obrazová data jsou za pomoci speciálního algoritmu výkonným procesorem RP 3D slučována v jeden snímek tak, aby měl výsledný obraz vyváženou expozici, ostrost a barevné podání. Kromě fotografií lze samozřejmě natáčet i videa, a to v rozlišení 640 × 480 nebo 320 × 240 pixelů včetně stereo záznamu zvuku.
Použít se však tento přístroj dá i jako zcela neobyčejný 2D fotoaparát, který na rozdíl od toho klasického díky osazení dvěma objektivy zvládá simultánně nahrávat video a fotografovat, či bez nutnosti skládání dílčích snímků zhotovovat panoramatické fotografie. Problém mu nedělá ani současné pořízení širokoúhlého snímku spolu s tele-záběrem.
V průběhu září bude na trh uveden mladší sourozenec tohoto fotoaparátu s označením W3, na jehož zadní straně trůní 3,5palcový dotykový LCD displej s rozlišením 1 150 000 obrazových bodů, který stejně jako jeho starší kolega umožní uživateli sledovat 3D fotografie i bez použití speciálních brýlí. Jeho zahraniční cena by v přepočtu měla činit přibližně 10 000 Kč.

Budoucnost blízká a vzdálenější

Konkurenční firmě Panasonic pocházející ze stejnojmenných luhů a hájů jako Fujifilm patří ve třetí dimenzi ryze pohybové prvenství, ke kterému se následně dostaneme, avšak podle nejnovějších informací se tato japonská společnost chystá v nejbližší době uvést na trh i výměnné 3D objektivy se dvěma čočkami, určené pro Micro Four Thirds fotoaparáty. Nových skel se tak dočká rodina fotoaparátů Lumix G Micro System. Jejich přesné uvedení na trh ani specifické parametry prozatím nebyly prozrazeny.
Navíc se hovoří i o použití nových chytrých technologií, díky nimž nebudou muset být dva objektivy potřebné k zachycení 3D obrazu (resp. stereo-obrazu) tak daleko od sebe, čímž se zmenší velikost těchto zařízení. A místo druhého objektivu by nakonec mohla nahradit i trocha měření a umělé inteligence.

Jen je nechte, ať se hýbou

Statické snímky působí v dnešní uspěchané době docela uklidňujícím dojmem, přesto valná většina z nás neodolá akčním trhákům či jiným marketingovým záležitostem, zvláště jsou-li pak podávány ve třech dimenzích. Když pomineme fakt, že lze 3D video vytvořit i z běžného 2D záznamu (o tom se dočtete později), a budeme si chtít pořídit nativně trojrozměrný záznam, musíme využít dva snímací prvky, které mohou být zastoupeny dvěma fotoaparáty umožňujícími natáčet video, dvěma kamerami či jedním snímacím přístrojem se dvěma optickými soustavami, což je pochopitelně nejdražší metoda, které se budeme věnovat nakonec.
Pro natáčení videí platí stejná pravidla jako pro pořizování fotografií, které jsme si již osvětlili výše. Stačí prostě postavit kamery vedle sebe – do vzdálenosti, kterou určíte stejně jako při 3D fotografování – a spustit záznam (v nejlepším případě ještě můžete kamery propojit tak, aby začaly natáčet zcela synchronně). Pak musíte provést několik úprav popsaných dále. Druhou možností je pořídit si pro kameru některý ze speciálních 3D nástavců. Ani to však není nijak levná záležitost, navíc toto příslušenství nebývá zrovna univerzální. Je tu ale ještě jedna možnost: můžete použít kameru a digitální fotoaparát, který zvládne natáčení videa. Jistě, kvalita nebude tak vysoká, ale nejnovější fotoaparáty již video pořizují docela chvályhodně.
Pokud použijete jako jedno nebo obě zařízení digitální fotoaparáty, pak je samozřejmě nutností, aby uměly natáčet video a bylo možné záběry zleva i zprava převést na stejnou snímkovou frekvenci. U kamer tento problém nenastane – snímková frekvence je zde standardizovaná.
Možností, jak dosáhnout kýženého 3D efektu, samozřejmě existuje několik. My si nyní krátce představíme dvě z nich.

Jak na to

Pořízený levý a pravý záběr postupně převedeme na sled obrázků ve formátu BMP, což lze učinit například prostřednictvím volně dostupného programu Virtual Dub. V příslušném 3D softwaru si pak následně (obdobně jako v případě tvorby statických stereogramů) otevřeme oba snímky a vytvoříme z nich 3D obrazy, které ve finále převedeme zpět do jednoho videa.
Další možností, jak z natočeného materiálu vytvořit 3D video, je využít vhodného střihacího softwaru s efekty a použít k tvorbě stereoskopického videa průhlednost, kterou postupně aplikujeme na video zabírané zleva i zprava.

Obohaťte své fotografie a videa o nový rozměr

Přestože je pro navození prostorového dojmu, jak již bylo popsáno výše, nezbytné daný objekt či scénu zachytit ze dvou různých úhlů, můžete se setkat se softwarem nabízejícím převod ploché obrazové informace na 3D. Jistě se v duchu ptáte, jak je něco podobného vůbec možné, vždyť z principu tvorby stereogramů jasně plyne, že u obyčejné fotografie zkrátka chybí polovina informace, čili druhý snímek. Možnost zmíněné konverze však opravdu existuje, nicméně výsledek nikdy nedosáhne kvality standardně vytvořeného stereogramu. Jedná se pouze o efekt, jenž dokáže částečně oklamat lidský zrakový vjem.
Jak tedy převod z 2D na 3D funguje? Existuje několik způsobů, jak do ploché fotografie zanést informaci o hloubce, ovšem všechny metody spojuje nutnost prvotní analýzy snímku a rozdělení částí, jež budou přesunuty do popředí a do pozadí. Pro dosažení lepšího výsledku je vhodnější výběr objektů provést ručně za použití libovolného grafického softwaru umožňujícího práci s vrstvami (například Photoshop, nebo bezplatný Gimp). Samozřejmě můžete dát šanci také některému programu schopnému automatické analýzy (například bezplatný Auto3D nebo Lasso 3D), ovšem dojem z vygenerovaného stereogramu nemusí být v takovém případě vždy zcela uspokojivý. Celý proces funguje tak, že objekty, jež mají být přesunuty dopředu (případně dozadu), jsou na fotografii zdvojeny, přičemž původním z nich je přiřazen červený, kopiím poté modrozelený odstín (v případě metody anaglyph). Všechny dvojice objektů se částečně překrývají tím způsobem, že čím blíže pozorovateli má být objekt na výsledném stereogramu umístěn, tím více jsou obě jeho barevné části od sebe vzdáleny.

Real-time konverze jako „laciná“ náhražka nativního 3D obrazu

Dalším v současnosti hojně inzerovaným fenoménem, s nímž se můžete často setkat v souvislosti s moderními televizory, je metoda real-time konverze klasického videa do 3D podoby. Taková možnost vypadá sice velice lákavě, ovšem ve skutečnosti je technologie příliš čerstvá a nedokonalá na to, aby si diváci mohli plně vychutnat své oblíbené filmy převedené do 3D. Jedná se spíše o marketingový tah předních výrobců televizorů (jako Samsung, Sony, Panasonic a další) těžících z faktu, že na trhu zatím není dostatek nativního 3D obsahu. Technologie je, podobně jako u fotografií, založená na analýze snímků a výběru blízkých a vzdálených objektů. O to se starají výkonné procesory, jež na základě některých zásadních vstupních parametrů (mezi něž patří například velikost, světlost, ostrost a překrývání předmětů scény) rozhodují, jakou pozici ve výsledném snímku každý z nich získá.

3D video očima pokročilého uživatele

Pokud se vám nechce experimentovat s dvěma přístroji, které samozřejmě znamenají mnoho nevýhod, a chcete k celé záležitosti přistoupit poněkud profesionálnější cestou, bude pro vás určena například kamera Panasonic HDC-SDT750, schopná natáčet 3D záběry v HD rozlišení. Tento produkt, neboli o speciální objektiv doplněný model HDC-SD700, je zároveň první 3D kamerou určenou čistě pro běžné spotřebitele.
Pro záznam 3D filmů využívá nový dvojitý digitální objektiv, který je svým vzhledem k samotnému tělu kamery dosti rozměrný. Pokud byste však zrovna nechtěli natáčet 3D video či se vám nehodilo tento objemný konvertor nosit sebou, lze ho sundat. Kamkordér příručního formátu pak natáčí 2D video ve Full HD rozlišení 1920 × 1080 bodů s frekvencí až 50 snímků za vteřinu. Pokud je ale natáčeno 3D video, nemá výsledný obraz Full HD rozlišení, ale poloviční, tedy jen 960 × 1080 bodů pro každé oko. Pro přehrávání 3D videa je samozřejmě nezbytný 3D televizor nebo projektor.
Použit je klasický tříčipový optický senzor 3MOS, nabízející hybridní stabilizaci obrazu – tedy spojenou mechanickou a digitální. Optika je Leica Dicamor (F1,5–2,8) s průměrem 46 mm. Kamera umí i fotografovat, a to v rozlišení až 7,5 megapixelu. Zákazníci zřejmě ocení i prstenec manuálního ovládání, který poskytuje jednoduchý způsob ovládání při ostření, zoomování, nastavování expozičních parametrů (clony a rychlosti závěrky) a vyvážení bílé. Použití prstence je výrazně pohodlnější než přístup přes menu či tlačítka. Pro ovládání slouží i 3“ dotykový výklopný LCD displej. Ukládat zachycené vzpomínky či amatérské filmařské pokusy je možné na paměťové karty typu SDHC nebo SDXC.
V nabídce najdou zákazníci plnou škálu motivových režimů, inteligentní auto a všechny nezbytné vlastnosti dnešních digitálních kamer. Mezi ty zajímavější patří například eliminace šumu větru. Zvuk může být i prostorový (údajně 5.1), nicméně nikoli s nasazeným 3D objektivem.
Dostupnost ani cenu u nás naneštěstí Panasonic prozatím nezveřejnil, v USA se kamera začne prodávat letos v říjnu za 1400 amerických dolarů (přibližně 28 000 Kč).

3D-ready v kompaktním provedení

Pokud si nyní spojujete natáčení 3D videa a s ním spojené prohlížení pouze s objemnými přístroji, děláte velkou chybu. Další, jak jinak než opět japonská společnost Sharp totiž ještě letos hodlá na trh uvést LCD displeje schopné zobrazovat trojrozměrný obraz bez dalších podpůrných technologií (brýle), a to spolu se stejně kompaktně provedeným modulem umožňujícím nahrávat 3D video, a to dokonce v HD rozlišení.
Jednat se bude o menší typy obrazovek pro přenosná zařízení, jako jsou smartphony, fotoaparáty, ale i mobilní telefony. Nový typ LCD panelů značky Sharp bude schopen jak 3D, tak i běžného 2D zobrazení. Změny z 2D na 3D budou umožněny díky speciální nastavitelné vrstvě uvnitř displeje, které se říká paralaxová bariéra. Ta rozděluje světlo vyzařované z obrazovky do každého oka diváka zvlášť.
Pokud se bude chtít uživatel s novým panelem Sharp dívat ve 3D, bude muset mít zařízení vzdálené 30 centimetrů od očí – tedy v přibližně stejné vzdálenosti, v níž držíme přenosná zařízení při jejich běžném používání.
Pro použití v malých mobilních přístrojích je přizpůsoben i modul sestavený ze dvou párových kamer, schopný nahrávat trojrozměrné video až v high-definition rozlišení 720p. Zdvojený signál současně pořízený dvěma kamerkami je následně zobrazován na 3D kompatibilním zařízení, tedy speciálním televizoru, monitoru či projektoru. Lze proto předpokládat, že přístroje s touto kamerou budou využívat zmíněné paralaxové 3D LCD displeje schopné podat 3D obraz i bez použití speciálních brýlí, což zní jako velmi zajímavá kombinace. Prvních modelů bychom se měli dočkat koncem roku.

Avatar aneb revoluce jménem previzualizace

Veleúspěšný filmový počin Jamese Camerona se bezesporu stal důležitým milníkem novodobé éry 3D filmů. I když nebyl přesný rozpočet tohoto filmu nikdy prozrazen, dostupné údaje hovoří o částce 300 milionů dolarů (podle některých expertů to ale muselo být mnohem více) a je považován za jeden z nejdražších trháků všech dob. Na jednu stranu je to film dělaný přesně „na oko“ a oplývá přemírou do té doby nevídaných vizuálních zážitků, pod vší parádou se však skrývá i emocionálně bohatý snímek. Jestli jsou emoce ukryty až moc hluboko, nebo některým kritikům zastírají vizuální efekty mysl, necháme na vás a zaměříme se na to, jak se tento snímek odehrávající na exotické planetě Pandora, obydlené třímetrovými domorodci Na’vi, natáčel.
Avatar, stejně jako celá řada předchozích Cameronových snímků, ukázal, kdo dláždí cestu moderní kinematografie a kdo si po ní jen nesměle vykračuje. Mít bohatou fantazii je jedna věc, ale proměnit tuto fantazii ve skutečnost je věc druhá. Kromě vlastní inovativní metody face capturingu, díky níž nemusely být obličeje herců ani oni samotní počítačově doanimováni, což může hlavně u 3D post-processingu činit značný problém, vyvinul Cameron spolu s Vincem Pacem z PaceHD technologies systém Fusion 3D, který se skládá ze dvou jednotek profesionálních kamer Sony HDC-F950 s 2K rozlišením, rozmístěných přibližně ve stejné vzdálenosti jako lidské oči. Těmito kamerami natáčel například George Lucas Pomstu Sithů. Systém pro stereoskopické snímání je sice vyhotoven jako kompaktní řešení, ale v podstatě nic revolučního nepřináší.
To pravé kouzlo spočívá až v tom, co Cameron a jeho kolegové při natáčení viděli. Většina záběrů se točila ve studiu a před zeleným plátnem, které hercům ve srandovních oblečcích posetých senzory, ani kameramanům nijak zvlášť nepomáhá při orientaci či představivosti. V případě, že se jedná o interakci mezi lidmi a avatary, pak už vůbec ne.
Revolučním inovativním prvkem se stala previzualizace, která umožnila Cameronovi i hercům přibližně sledovat to, co ve výsledné fázi uvidí samotný divák – tedy prostředí exotické Pandory, kde se momentálně nachází. Cameron tak v hledáčku kamery díky virtuální produkci neviděl jen herce ve volném prostoru či před zeleným plátnem, ale avatary pobíhající divokou džunglí, kterou sužuje těžkotonážní technika lidského pokolení. Pro tyto účely byly použity profesionální P2HD kamery Panasonic AJ-HPX3000G, do nichž proudily informace ze senzorů, které byly počítačem zpracovávány a dosazovány do hrubých modelů, jež se v relaci k jednotlivým záběrům umisťovaly do snímané scény.







Galerie





Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.