Zvuková renesance: sloupové reproduktory

Archiv | 01.01.12

Po příchodu prvních Hi-Fi přístrojů v padesátých letech, nástupu sterea v letech šedesátých, experimentech s kvadrofonií během sedmdesátých let a příchodu audio CD na počátku let ...




Po příchodu prvních Hi-Fi přístrojů v padesátých letech, nástupu sterea v letech šedesátých, experimentech s kvadrofonií během sedmdesátých let a příchodu audio CD na počátku let osmdesátých se zdálo, že se na cestě ke stále kvalitnější zvukové reprodukci nemohou objevit žádné větší překážky. V devadesátých letech se nadšenci kvalitního zvuku dočkali i u nás a mohli vedle stavebnic Hi-Fi klubu a nedostatkových audio komponent či reproduktorů značky Tesla vybírat z bohaté nabídky německých, japonských, britských či amerických výrobců.
Jenže s koncem devadesátých let se situace začala měnit. K horšímu. Prvním viníkem byl nástup DVD, který s sebou přinesl fenomén levných domácích kin typu „vše v jednom“. Mít domácí kino byla nutnost – a bylo jedno, že padesáti- či sedmdesáticentimetrové CRT obrazovky mohly jen stěží nabídnout zážitek srovnatelný s potemnělým kinosálem (těch, kdo si mohli dovolit před deseti či patnácti lety projektor, bylo skutečně málo). Bylo také jedno, že cenově dostupné (později pak nehorázně levné) sestavy domácího kina často degradovaly kvalitu zvuku ve srovnání se stereem, které v mnoha domácnostech nahradily, o jednu či více tříd. K dokonání totální destrukce zvukového vkusu pak vtrhl – nejprve do našich počítačů a posléze do přenosných přehrávačů i domácích kin – formát MP3. Zatímco v případě přenosného zvuku (kapesního, v automobilu) je jeho použití (v případě kvalitní komprese s vyšším datovým tokem) ještě pochopitelné, v obývacích pokojích jen dokonal zkázu, kterou začala levná domácí kina. Posledním hřebíčkem do rakve pak byla rychle klesající kvalita masteringu zvukových CD řady „mainstreamových“ interpretů – zejména vražedné zvyšování základní hlasitosti nahrávek a snižování jejich dynamického rozsahu (tzv. dynamická komprese).
Není proto divu, že pokusy s novými zvukovými nosiči jako DVD audio, HDCD a především SACD nedopadly na trhu, jemuž vládly nekvalitní domácí kina a nástup formátu MP3 společně s vizí online distribuce, nijak úspěšně. Nyní se ale přece jen zdá, že se situace pomalu mění. MP3 pomalu nahrazují u digitální distribuce (ať už jde o komerční kanály nebo kopírování) bezztrátové formáty jako FLAC, objevují se dokonce i první vlaštovky v oblasti HD zvuku ve formátu FLAC HD. Ve srovnání s deset let starým SACD se sice jedná o poměrně primitivní způsob záznamu zvuku s vysokým rozlišením, nicméně to alespoň naznačuje správný trend: uživatelům začíná opět záležet na kvalitě hudby, kterou poslouchají. Odráží se to v lepšící se kvalitě reprodukce na přenosných přehrávačích (byť zde stále dominuje formát MP3) i ve stále bohatší nabídce cenově dostupných sluchátek střední a vyšší kategorie. A konečně roste i zájem o klasické AV komponenty a také o reproduktory, včetně ty z královské kategorie: reproduktory sloupové.
Jak si vybrat
Jestliže jste se rozhodli investovat do kvalitnějšího ozvučení vašeho obýváku, pracovny či ložnice, první, co budete muset nejspíše prosadit (vedle rozpočtu), je potřebný prostor. Zatímco kompaktní domácí kina s jejich titěrnými satelity lze snadno někam „upíchnout“, kvalitní receiver či zesilovač vyžaduje prostor (pamatujte i na chlazení) a regálové či sloupové reproduktory jsou na pomezí kategorií domácí elektronika a nábytek. Můžete sice jít cestou kompaktní designové reprosoustavy 5.1, nicméně pro dosažení srovnatelné kvality zvuku jako u klasických reproduktorů budete muset investovat přinejmenším dvojnásobek a při reprodukci hudby pak zapomenout na čisté stereo a pro dobré pokrytí prostoru si pomoci kalibračním mikrofonem a DSP v AV receiveru.
Na druhou stranu je jasné, že jen málokdo má doma tolik prostoru, aby mohl snadno nainstalovat přední sloupy (či regálovky), zadní regálovky (či sloupy) a obrovský centr. Takové řešení, zejména použijete-li reproduktory jedné modelové řady, je ideální z hlediska zvuku (ucelené pole, stejné podání zvuku) pro filmy či vícekanálové zvukové nahrávky (DTS, SACD), ale do běžného obýváku vše vtěsnáte poněkud obtížně. Vhodným kompromisem tak může být kombinace předních regálovek či sloupů pro stereo poslech a jako hlavních repro pro prostorový zvuk domácího kina s vhodně vybranou kompaktní 5.1 sestavou (celkově tak získáte 7.1 konfiguraci, u níž lze se současnými modely receiverů 6. a 7. reproduktor použít buď pro boční surround, nebo pro rozšíření předního pole). Problém velmi odlišné charakteristiky předních sloupů a ostatních kompaktních satelitů dokáží do značné míry vyřešit moderní kalibrační systémy jako YPAO (Yamaha), Audyssey MultQ XT (Onkyo, Denon a další značky) nebo MCACC (Pioneer) – ty změří jak akustiku vaší místnosti, tak úrovně hlasitosti a v některých případech i frekvenční odezvy jednotlivých satelitů a upraví nastavení výstupní úrovně signálu tak, aby zvuk domácího kina byl co nejlepší i v akusticky nevhodné místnosti a s heterogenní sestavou reproduktorů. Pro poslech hudby pak můžete používat jen hlavní pár reproduktorů a na receiveru nastavit režimy jako stereo, či ještě lépe „direct“, tedy bez zásahu DSP a tónových korekcí.
Stojanové nebo sloupy
Regálové, či spíše stojanové reprosoustavy jsou pochopitelně univerzálnější – můžete je umístit na nábytek (některé s čelním bassreflexem dokonce i zavěsit na stěnu), nejlepší reprodukce ale dosáhnete při postavení na kvalitní stojany. Výhodou regálovek je, že za poměrně přijatelnou cenu (10–20 tisíc za pár) můžete sehnat výborně (někdy až audiofilsky) hrající reproduktory. U sloupových repro si obvykle za srovnatelnou kategorii zvuku musíte připlatit. Na druhou stranu, započtete-li cenu kvalitních stojanů (běžně 4–6 tisíc), nemusí být rozdíl mezi regálovkami a sloupy až tak velký. Sloupové reproduktory mají díky většímu objemu ozvučnice (skříně) schopnost přednést mohutnější zvuk, na druhou stranu ale vyžadují dostatek prostoru: měly by mít odstup od stěny i nábytku alespoň 30, ideálně pak 50–100 cm. Pokud je umístíte blíže, můžete tím více či méně (v závislosti na konstrukci ozvučnice a dalším nábytku v místnosti) ovlivnit kvalitu reprodukce.
Konstrukce a materiály
I když se to může zdát zvláštní, jedním z nejlepších materiálů pro výrobu reprosoustav není masivní dřevo, ale dřevotříska s vysokou hustotou. Na rozdíl od masivu má totiž rovnoměrnou hustotu a tedy i akustické vlastnosti (žádné suky, různou hustotu dřeva apod.). Kvalitnější reproduktory tak sice mívají povrch z ušlechtilých dřev, jedná se ale obvykle pouze o dýhu. Někteří výrobci samozřejmě používají i exkluzivnější materiály – lehké slitiny, kompozitní materiály nebo dokonce kámen. Vlastní měniče (reproduktory) bývají nejčastěji vyráběny ze směsi papírových a dalších vláken (např. bavlna), hliníku či lehkých slitin, kevlaru a kompozitních plastů či hedvábí (výškové repro). Obecně platí, že ideální je materiál, který je lehký (aby s ním magnety mohly snadno a rychle hýbat) a pevný (aby při pohybu nedocházelo k deformaci a tím ke zkreslení zvuku). Vedle reproduktorů hraje ve výsledné kvalitě zvuku klíčovou roli vlastní konstrukce skříně reprosoustavy (použitý materiál, jeho tvarování a spojení, oddíly, umístění bassreflexu) a frekvenční výhybka (její konstrukce a použité komponenty). I proto není pravidlem, že třípásmové reproduktory musí automaticky hrát lépe než dvou- či dvouapůlpásmové (u levnějších kategorií je to dokonce často spíše naopak).
V tomto čísle
Připravili jsme pro vás profily pěti sloupových reprosoustav. Spíše než přehled jedné úzké cenové kategorie jsme se pokusili nabídnout průřez zajímavými modely – ať už jsou to mohutné a všestranné Jamo S608 s fantastickou cenou, velmi muzikální Heco Metas XT 501, poněkud netradičně tvarované Q Acoustics 2050, výtečně hrající i vypadající Canton Chrono 509.2 DC nebo takřka audiofilské a přesto kompaktnější Elac FS 187.
Vložák:
Zrod Hi-Fi a High-End
Jistě, byly tu fonograf, gramofony se šelakovými deskami a rádio. Kvalita zvuku byla ale veskrze mizerná. Někteří američtí výrobci přesto již ve dvacátých letech začali do svých rádií a gramofonů montovat kvalitnější součástky a poprvé se objevilo i označení „high fidelity“, tedy vysoká věrnost reprodukce. Problémem ale byla především kvalita samotného záznamu i kopií na gramofonových deskách se 78 otáčkami. První kroky k jejímu zlepšení byly učiněny ve třicátých a čtyřicátých letech v Německu a USA. Američané se ale vydali cestou optických záznamů na filmový pás, která byla poměrně komplikovaná a realizovatelná pouze ve velkých studiích jako MGM, 20th Century Fox a RCA Victor. Tak vznikly během třicátých a na počátku čtyřicátých let záznamy kvalitnější než mastering klasických gramofonových desek se 78 otáčkami.
Němci (přesněji společnost AEG) se v polovině třicátých let rozhodli využít vynálezu Fritze Pleumera: magnetické pásky. První kotoučový magnetofon AEG K1 byl veřejnosti představen v roce 1935, již v následujícím roce s ním byly provedeny první nahrávky koncertů. Na přelomu 30. a 40. let byla vylepšena jak samotná páska (zavedením typu Fe2O3, který se posléze používal do konce devadesátých let), tak vlastní technika záznamu. Již v roce 1943 představilo AEG první stereofonní kotoučové magnetofony a do konce války bylo pořízeno na 250 stereofonních nahrávek, z nichž některé byly vydány v roce 1993 u příležitosti padesátého výročí na CD Audio Engineering Society.
Po válce byly magnetofony cennou válečnou kořistí, která si rychle našla cestu za oceán, kde ji záhy začali využívat umělci jako Bing Crosby pro záznam a distribuci kvalitnějších nahrávek. V padesátých letech se objevily další dvě technologie, které napomohly rozvoji fenoménu Hi-Fi, tedy věrné reprodukce zvuku: FM rádio a vinylové desky. Vynilové desky se stereofonním záznamem 45/45 byly vynalezeny Alanem Blumleinem z EMI v roce 1931, první zkušební série byly vyrobeny v roce 1933, k jejich komerčnímu rozšíření došlo ale až v padesátých letech.
V padesátých letech se také poprvé objevil koncept Hi-Fi komponent, tedy oddělení jednotlivých částí audio sestavy na samostatné přístroje: gramofon či magnetofon, zesilovač (receiver) a reprosoustavy. V šedesátých a sedmdesátých letech se pak od Hi-Fi oddělila skupina přístrojů pro nejnáročnější posluchače pod označením „high end“ (za počátek je označován rok 1962, kdy začal vycházet časopis Stereophile).












Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.